TL;DR
Ke stagflaci dochází, když ekonomika zažívá vysokou nezaměstnanost v kombinaci se stagnací nebo záporným růstem (recesí) a zvyšujícími se cenami (inflací). Pro boj buď se samotnou recesí nebo samotnou inflací existují různé strategie, ale vzhledem k tomu, že mají protichůdné účinky, je obtížné jejich kombinací stagflaci ovládnout.
Úvod
Na jedné straně lze hospodářskou stagnaci nebo záporný růst řešit zvýšením nabídky peněz v ekonomice, což podnikům zlevní vypůjčování peněz (nižší úrokové sazby). Více dostupných peněz vede k expanzi a vyšší míře zaměstnanosti, což může recesi zabránit nebo s ní alespoň účinně bojovat.
Na druhé straně se ekonomové a politici často snaží usměrnit rostoucí inflaci snížením nabídky peněz, a tím zpomalit ekonomiku. Toho lze dosáhnout zvýšením úrokových sazeb, které zdraží půjčování peněz. Podniky a spotřebitelé si vypůjčují a utrácejí méně a snížená poptávka vede k zastavení růstu cen.
Pokud ale ekonomika zažívá stagflaci, máme to nejhorší z obou světů: recesi spolu s vysokou inflací. Pojďme se na to podívat podrobněji, ať lépe pochopíme, co stagflace je a jaké jsou její běžné příčiny a možná řešení.
Co je stagflace?
Stagflace je makroekonomický pojem, který v roce 1965 poprvé použil Iain Macleod, britský politik a ministr financí. Název je kombinací slov stagnace a inflace a popisuje ekonomiku s minimálním nebo záporným hospodářským růstem a vysokou nezaměstnaností v kombinaci s rostoucími spotřebitelskými cenami (inflací).
Typické ekonomické strategie, které se používají v boji s každou z těchto situací zvlášť, mohou zhoršovat druhou situaci, a tak je řešení stagflace pro vládu nebo centrální banku obtížné. Vysoká míra zaměstnanosti a růstu obvykle pozitivně koreluje s inflací, ale v případě stagflace tomu tak není.
Hospodářský růst se často měří hrubým domácím produktem (HDP), který přímo souvisí s mírou zaměstnanosti. Pokud HDP nevykazuje dobré výsledky a inflace roste, závažná stagflace může vést k širší finanční krizi.
Stagflace vs. inflace
Jak jsme už zmiňovali, stagflace je kombinací inflace a hospodářské stagnace nebo záporného růstu. Inflaci sice lze definovat různými způsoby, ale nejčastěji popisuje růst cen zboží a služeb. Inflaci můžeme také vyjádřit jako pokles kupní síly měny.
Proč ke stagflaci dochází?
Stručně řečeno, stagflace nastává, když klesá kupní síla peněz a současně zpomaluje ekonomika a snižuje se nabídka zboží a služeb. Přesné příčiny stagflace se v závislosti na historickém kontextu a různých ekonomických názorech liší. Existuje řada teorií a názorů, které stagflaci vysvětlují různě, včetně monetaristického, keynesiánského a nového klasického modelu. Ukážeme si to na pár příkladech.
Střet měnové a fiskální politiky
Centrální banky, jako je americký Federální rezervní systém (FED), ovlivňují ekonomiku řízením nabídky peněz. Těmto kontrolním mechanismům se říká měnová politika. Vlády také přímo ovlivňují ekonomiku prostřednictvím výdajové a daňové politiky – tomu se říká fiskální politika. Střet fiskální a měnové politiky však může vést k nekontrolovatelné inflaci a zpomalení hospodářského růstu. Jakákoli kombinace politik, které snižují spotřebitelské výdaje a zároveň zvyšují nabídku peněz, by nakonec mohla vést ke stagflaci.
Vláda může například zvýšit daně, takže obyvatelstvu zůstane méně disponibilního příjmu. Centrální banka může současně provádět kvantitativní uvolňování („tisknout peníze“) nebo snižovat úrokové sazby. Politika vlády negativně ovlivní růst, zatímco centrální banka zvyšuje nabídku peněz, což často vede k inflaci.
Zavedení fiat měn
Dříve většina velkých ekonomik vázala své měny na určité množství zlata. Tomuto mechanismu se říkalo zlatý standard, ale po druhé světové válce od něj bylo všeobecně upuštěno. Zrušení zlatého standardu a jeho nahrazení fiat měnou odstranilo veškerá omezení nabídky peněz. To sice centrálním bankám usnadňuje práci při řízení ekonomiky, ale zároveň hrozí zhoršení úroveň inflace, které vyvolává zvýšení cen.
Zvýšení nákladů na straně nabídky
Stagflaci může způsobit i prudký nárůst výrobních nákladů na zboží a služby. Tento vztah platí zejména u energií a říká se mu nabídkový šok. Spotřebitelé také trpí zvýšenými cenami energií, které obvykle pramení z cen ropy.
Pokud je výroba zboží nákladnější, ceny rostou a spotřebitelé mají kvůli nákladům na vytápění a dopravu a dalším výdajům souvisejícím s energiemi nižší disponibilní příjem, zvyšuje se pravděpodobnost, že nastane stagflace.
Jak se stagflací bojovat?
Proti stagflaci se bojuje fiskální a měnovou politikou. Konkrétní přijatá opatření ale závisí na škole ekonomického myšlení.
Monetaristé
Monetaristé (ekonomové, kteří považují za nejdůležitější regulaci nabídky peněz) budou tvrdit, že nejdůležitějším faktorem, který je třeba řídit, je inflace.
V tomto případě by monetarista nejprve snížil nabídku peněz, čímž by se snížily celkové výdaje. To by vedlo ke snížení poptávky a poklesu cen zboží a služeb. Nevýhodou ale je, že tato politika nepodporuje růst. Růst se bude muset řešit později uvolněním měnové politiky v kombinaci s fiskální politikou.
Ekonomové nabídkové strany
Další škola ekonomického myšlení navrhuje zvýšení nabídky v ekonomice snížením nákladů a zvýšením efektivity. Regulace cen energií (pokud je to možné), investice do zvýšení efektivity a výrobní dotace pomohou snížit náklady a zvýšit agregátní nabídku v ekonomice. Tím se sníží ceny pro spotřebitele, stimuluje se hospodářská produkce a sníží se nezaměstnanost.
Řešení volného trhu
Někteří ekonomové se domnívají, že nejlepším lékem na stagflaci je ponechat ji volnému trhu. Rostoucí ceny nakonec vyřeší nabídka a poptávka, protože spotřebitelé si zboží nemohou dovolit. Tato skutečnost povede ke snížení poptávky a nižší inflaci.
Volný trh také efektivně alokuje pracovní sílu a snižuje nezaměstnanost. Úspěšná realizace tohoto plánu ale může trvat roky nebo dokonce desetiletí, což by obyvatelstvo uvrhlo do nepříznivých životních podmínek. Jak kdysi řekl Keynes: „Z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví.“
Jak by mohla stagflace ovlivnit trh s kryptoměnami?
Přesné dopady stagflace na kryptoměny je obtížné plně stanovit. Pokud ale ostatní podmínky na trhu zůstanou stejné, můžeme dojít k následujícím obecným závěrům.
Minimální nebo negativní růst
Sotva rostoucí nebo zpomalující ekonomika vede ke stagnaci nebo dokonce snížení příjmů. V takovém případě mají spotřebitelé méně peněz na investice. To by mohlo vést k omezení nákupu kryptoměn a zvýšení jejich prodejů kvůli tomu, že drobní investoři potřebují peníze na každodenní výdaje. Pomalý nebo záporný hospodářský růst podněcuje i velké investory ke snižování expozice vůči rizikovějším aktivům, jako jsou akcie a kryptoměny.
Vládní opatření proti stagflaci
Vláda se obvykle nejprve snaží regulovat inflaci a teprve pak řeší problém s růstem a nezaměstnaností. Inflaci lze omezit snížením nabídky peněz a jednou z metod, jak toho dosáhnout, je zvýšení úrokových sazeb.
To sníží likviditu, protože lidé drží své peníze v bankách, a půjčování je dražší. S rostoucími sazbami jsou investice s vysokým rizikem a výnosem méně atraktivní. V období rostoucích úrokových sazeb a nižší nabídky peněz proto může dojít ke snížení poptávky po kryptoměnách i k propadu jejich cen.
Jakmile vláda dostane inflaci pod kontrolu, bude pravděpodobně chtít stimulovat růst. Obvykle přistupuje ke kvantitativnímu uvolňování a snižování úrokových sazeb. V takovém případě budou dopady na trhy s kryptoměnami vzhledem ke zvýšení nabídky peněz pravděpodobně pozitivní.
Nárůst inflace
Mnoho investorů tvrdí, že Bitcoin může být dobrým zajištěním proti rostoucí míře inflace. S vyšší nebo rostoucí inflací se reálná hodnota majetku ve fiat měně bez úročení snižuje. Mnozí se proto kvůli zachování dlouhodobé kupní síly a i dosahování zisku uchýlili k Bitcoinu. Investoři totiž BTC díky jeho omezené emisi a zásobě považují za dobrého uchovatele hodnoty.
Z historického hlediska mohla tato zajišťovací strategie u investorů, kteří v průběhu let kumulovali Bitcoin a další kryptoměny, fungovat dobře. A to zejména v období inflace a hospodářského růstu nebo po něm. Používání kryptoměn jako zajištění proti inflaci ale v kratších časových horizontech nemusí moc dobře fungovat, zejména v obdobích stagflace. Za zmínku stojí i další faktory, jako je zvýšená korelace mezi kryptoměnami a akciovými trhy.
Stagflace během ropné krize v roce 1973
V roce 1973 vyhlásila Organizace arabských zemí vyvážejících ropu (OPEC) na vybranou skupinu zemí ropné embargo. Toto rozhodnutí bylo reakcí na podporu Izraele v jomkipurské válce. Vzhledem k dramatickému poklesu nabídky ropy vzrostly její ceny, což vedlo k výpadkům v dodavatelském řetězci a ke zvýšení spotřebitelských cen. To vedlo k obrovskému nárůstu míry inflace.
Centrální banky v zemích, jako jsou USA a Velká Británie, snížily na podporu růstu jednotlivých ekonomik úrokové sazby. Nižší úrokové sazby zlevňují půjčky a místo ke spoření motivují k utrácení. Typickým mechanismem snižování inflace je ale zvyšování úrokových sazeb a pobízení spotřebitelů k vytváření úspor.
Vzhledem k tomu, že velkou část spotřebitelských výdajů tvoří náklady na ropu a energie a že snížení úrokových sazeb dostatečně nestimulovalo růst, zaznamenala řada západních ekonomik vysokou inflaci a stagnaci hospodářství.
Shrnutí
Stagflace představuje pro ekonomy a politiky ojedinělou situaci, protože inflace a záporný růst obvykle nenastávají zároveň. Nástroje pro boj proti stagnaci často způsobují inflaci, zatímco strategie na regulaci inflace mohou vést k pomalému nebo zápornému hospodářskému růstu. V době stagflace je proto vhodné zvážit makroekonomický kontext a jeho faktory, jako je peněžní zásoba, úrokové sazby, nabídka a poptávka a míra zaměstnanosti.